7. Posvátná hora

MP3 Typ: MP3 Audio, Velikost: 5.21 MB

Velíz - celkové foto od západu

Vrch Velíz (595 m) je výraznou dominantou okolní krajiny, orientační bod dávných předků na křižovatce starých kupeckých stezek. Vyvěrá na něm několik pramenů, což je jeden z důvodů, proč byl považován dávnými lidmi za posvátný, jeho pojmenování odkazuje na staroslovanského boha Velese. Zájem lidí o horu trvá už od pravěku, důkazem jsou zdejší archeologické nálezy, jako např. kamenné sekerky a bronzová jehlice. Nález keltských mincí a pozůstatků hutnické vesnice poblíž hory potvrzuje také přítomnost Keltů. Na vrcholové plošině odhalil archeologický průzkum staroslovanské pohřebiště.

Od roku 1965 je „Sídliště Velíz“ evidováno jako nehmotná kulturní památka.

BŮH VELES

Ve slovanské mytologii bývá Veles považován za druhého boha hned po nejvyšším hromovládném Perunovi. O jejich postavení svědčí to, že na oba bohy přísahali ve smlouvě s Byzancí v roce 907 kníže Oleg a jeho muži. Velese uctívali východní i jižní Slované, což dokazují místní názvy na Balkáně i v Bělorusku. Byl patronem pastýřů stád, úrody, plodnosti a temný strážce podsvětí. Nebyl žádným dobrákem, bývá zpodobněn s rohy, vlasatý – chlupatý, zahalený v zubří kožešině, vypadá jako Radegast, v podstatě předobraz pekelníka. Na jeho počest musely v posvátných hájích hořet dnem i nocí ohně, běda strážci, který by zaspal - vhodili by ho do nově rozdělané hranice.

Fotografie z oslav – výroba sochy

Dřevěnou sochu představující Velese, kterou najdete na severovýchodním okraji vrcholového hřebenu hory, vyrobili Berounští měšťané, (studio historických, uměleckých a akčních pořadů) v červnu 2003 v rámci zdejších oslav připomínajících 1000 let uplynulých od přepadení knížete Jaromíra zde na Velízu. Je to událost, kterou zapsal kronikář Kosmas, první písemná zmínka o tomto místě.

Alois Dostál
Na přelomu 19. a 20. století zde působil farář a spisovatel Alois Dostál (2. července 1858 – 13. června 1934), plodný spisovatel, který přispíval do novin, byl redaktorem časopisu „Vlast“ a vydavatelem lidových kalendářů. K tomuto místu měl vřelý vztah, používal umělecký pseudonym Velízský. Napsal např. Velízské povídky.

Portrét Aloise Dostála

Chata s rozhlednou

Pohlednice s nákresem chaty odeslaná roku 1916

Díky svým povídkám, kde popisoval dávné  i novější dějiny Velízu se Dostál zasloužil o to, že se vrch stal známým místem, kam začali směřovat nejenom poutníci o církevních svátcích, ale také turisté, milovníci přírody a starých památek. Protože tento zájem stále vzrůstal, vznikl záměr Klubu českých turistů, vystavět na vrcholu kopce turistickou chatu. Pro větší propagaci a podporu projektu byl vítězný návrh vydán na pohlednici, na které vidíme kresbu dřevěné chaty v alpském horském stylu, v níž nechybí velká restaurace v přízemí a ubytovací pokoje v prvním patře. Součástí chaty měla být impozantní věž sloužící jako rozhledna. Vypuknutí první světové války zmařilo všechny plány a tak stavba nikdy nebyla realizována.

Točenky – točené pěšinky

Dlouho zůstal Kublov ostrovem v lesích, osamělou výspou, kde nejen lišky, ale jak říkal farář Dostál, „i jeleni dávali dobrou noc“. Všude se chodilo pěšky, lidé dobře znali zkratky lesními pěšinami. Cestička  z jihovýchodního svahu Velízu, který svou prudkostí neumožňuje zdolat trasu přímo, se pozvolna klikatí po příkrém kopci, a tím je snáze schůdná. Říká se jí Točenky. Lidé bydlící na vrcholu kopce jí museli využívat při cestě do Zdic, Králova Dvora či Berouna, za úřady i za prací. Dostál ve svých fejetonech vzpomíná na „krosnařku“- ženu, která spojovala Kublov se Zdicemi, odkud donášela kupecké zboží, látky a leccos jiného. Napřed obešla vesnici dům od domu a přijímala objednávky, poté co „oběhla“ Kublov, vyšplhala na Velíz, kde objednávky dokončila. Pak se s nůší na zádech a košíkem v ruce vydala Točenkami na dvouhodinovou cestu lesem směrem do Zdic.

Ilustrace – žena s nůší

Točenky také využívali místní kublovští horníci pracující pod klikatou pěšinou na hlavní těžební jámě označované jako „ důl XV“ ve třicátých letech 20.století.